Píp. SMS od Vodafone, že mi změnili nějakou službu. Okamžitě volám na zákaznickou linku a žádám vysvětlení. Totiž tato SIM karta již druhým rokem leží nečinně v šuplíku. Dostane se mi ujištění paní z call centra, že se jedná o hromadnou změnu zdarma. Ok. Ovšem na konci měsíce přichází faktura na 31 Kč.

Co s tím? Většina lidí asi mávne rukou, že tato částka jim nestojí za pozornost.  Z určitého pohledu je to pravda.  Papír, obálka, doporučené poštovné a čas strávený psaním a na poště daleko přesahuje nyní hodnotu mých 31 Kč. Jak říká Philip Zimbardo, psycholog celoživotně studující zlo, nad zlem nemůžeme zvítězit, ale musíme ho zastavit.

Reklamaci jsem napsala, požádala o stornování 31 Kč a o úhradu škody ve výši 3100 Kč, kterou mi způsobili svým jednáním.  Do měsíce přišla odpověď, že reklamaci neuznávají, škodu neuhradí. Těch 31 Kč bylo totiž účtováno za to, že jsem zavolala na zákaznickou linku, protože jsem klient se „samoobslužnou zónou“.  Ale že Vodafone si mě velmi váží blablabla ... a tuto částku mi promíjí, stornují.

Tady vychází najevo jeden fakt, že zákaznická linka NENÍ ZDARMA pro všechny!

A příběh nekončí. O dva týdny později. Píp. SMS o změně služby k číslu v šuplíku. Volám na zákaznickou linku a žádám vysvětlení.  Mladý muž z call centra ochotně odpovídá, že ruší poplatek za volání na zákaznickou linku pro klienty v samoobslužné zóně. Že by tady byla souvislost mezi mou reklamací a zrušením skrytě velmi výnosného poplatku pro Vodafone? Možná. Kdo ví.

Korporátní hydry žijí z lidské energie a peněz nás všech. To jsou jejich zdroje, které jim stále ochotně dáváme. Mám pocit, že pokud se nepostavíme sami za sebe, nic se nezmění.