Ve starých věcech můžeme ještě cítit duši, možná přímo i ducha. Ducha jeho tvůrce i doby. Dříve, a není to tak dávno, architektura i věci každodenní potřeby vznikaly mnohem pomaleji. A z kvalitních materiálů. Kvalitní materiály, kvalitní výrobky byly dříve dostupné  téměř všem. Dnes jsou výsadou bohatých. 

Možná proto Praha tolik uchvacuje turisty a chytá je přímo za srdce. Je krásná. Vznikala pomalu za znalosti hlubších, i krajinných, souvislostí. Jádro Prahy nikdy nebylo zničeno žádnou válkou. A tak dary tvůrců dřívějších dob jsou stále přítomny a obohacují nás na mnoha úrovních.

Dnešní architektura i kadodenní věci vznikají rychle, robotizovaně, za přítomnosti velkého lidského stresu. A to je pak obsahem vzniklých věcí. TO na nás věci / architektura vyzařují zpět. Co dostaly při svém vzniku, to nám vracejí. Sterilní prázdno a stres. A lidé hloupnou. A ani si toho nevšímají. Jako když žábu hodíme do hrnce se studenou vodou a začneme ji vařit. Nechá se uvařit. A tak my lidé si vaříme pořád dokolečka destrukci vlastního BYTÍ. Citliví lidé vnímají, že TO není v pořádku. Bezduchost dnešních dní. A proč je tak těžké TO nebo SE změnit?

Je dobré více tvořit vlastníma rukama a tím zpomalit svou mysl, naučit se nové dovednosti. Věc prodchnutá lidským srdcem a konáním je prostě krásná. I když není dokonalá. Možná právě proto je krásná.

Robotizovaná rychlá a sterilní velkovýroba ničí lidi i jejich ducha. Téměř jakákoliv placená práce postrádá smysl. Chybí osobní rozměr konání. Získání malého obnosu peněz pro přežití má být tou hodnotnou? To není v pořádku. Ničíme sami sebe. Ničíme ostatní bytosti. Ničíme svět. ĆLOVĚČE, ZASTAV SE!      ZMĚŇ SE!      NENÍ ČAS NA VÝMLUVY!